Pátek 23. července 1999

Tak to právě začalo! Je pátek 23. července 1999 půl třetí odpoledne a my jsme před několika málo minutami vešli do tranzitního prostoru ruzyňského letiště. Před námi je přesně dvacet dnů cestování a poznávání přírodních krás západního pobřeží USA, ale také získávání nových informací a kontaktů na konferenci TOOLS USA ‘99.

Téměř bez čekání nastupujeme do přistaveného Boingu 767, který patří British Airways, a po chvíli čekaní se přibližně ve tři hodiny naše letadlo odpoutává od země. Venku je zataženo nízkou oblačností, takže se hned po startu ponoříme do bílé mlhy, ve které není nic vidět. Po chvíli letadlo vystoupá nad mraky a my můžeme obdivovat bílou peřinu pod námi. Oblačnost je souvislá až nad území Belgie, pak však najednou končí a my můžeme z výšky sledovat belgické pobřeží. Přelétáme kanál La Manche a začínáme manévrovat nad Londýnem. Máme díky tomu možnost prohlédnout si centrum Londýna včetně Tower Bridge z výšky několika set metrů. Přistání na Heathrow je hladké a počasí v Anglii vynikající. Na nebi není ani mráček a to se nám hodí. Naše letadlo do Los Angeles totiž odlétá až následující den odpoledne, takže si chceme prohlédnout město.

Vstupní formality proběhly celkem bez problémů a my se tak o půl páté ocitáme vně tranzitního prostoru letiště. Nejprve zjišťujeme, odkud nám odlétá druhý den letadlo. Použijeme proto podzemní Heathrow Express, který mimo jiné spojuje terminál 1, kam jsme přiletěli, a terminál 4, ze kterého budeme zítra odlétat. Je to sice luxusní vlak, ale při zpáteční cestě nečekaně zastavuje napůl ve stanici a napůl ještě v tunelu. Navíc bezpečností systém dovolí otevřít dveře ve všech vagónech a tak někteří cestující po chvíli váhání začínají vystupovat do kolejiště v tunelu. Náhle zavládne panika, protože přece jen vystupovat do neosvětleného tunelu asi není příliš bezpečné. Nakonec odvážlivci, co vystoupili z vlaku, do vlaku znovu nastupují, vlak zavírá dveře, popojíždí o sto metrů dál a nechá nás vystoupit ve stanici. První zkušenost z dopravou v Londýně máme za sebou.

Pro dopravu do centra Londýna jsme se rozhodli použít místo expresu jen obyčejné metro. Přece jen je výrazně levnější. Kupujeme si celodenní jízdenku a chceme ji zaplatit. Nejprve jsem se já odhodlal použít svoji desetilibrovou bankovku. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se od prodavače dozvěděl, že už je neplatná. V tom okamžiku se Stano rozhodl zachránit situaci a použít svých drobných. Jak se ukázalo, také v mincích provedla Británie během poslední doby změny. Nakonec jsme museli lístky zaplatit kreditní kartou.

Cesta metrem proběhla celkem bez problémů a my jsme tak mohli přibližně za hodinu vystoupit ve stanici Piccadilly Circus. Připravil jsem si fotoaparát a začal fotit. Během procházení se po Piccadilly Circus jsme zjistili, že už je příliš pozdě na to, abychom mohli vyměnit neplatné bankovky za platné, ale že některé banky mívají otevřeno i v sobotu. Budeme se tedy muset podle toho zařídit.

Po zjištění těchto informací jsme se rozhodli pokračovat na Trafalgar Square a odtud pak dále přes východní konec St. James Parku směrem k House of Parliament. V levé části komplexu se nám naskytl nádherný pohled na Big Ben v pomalu zapadajícím slunci. Poté jsme se vypravili hledat nějakou vhodnou autobusovou linku, se kterou bychom mohli jezdit až do večera a prohlédnout si co nejvíce míst v Londýně. Nakonec se nám jednu takovou linku podařilo nalézt a tak jsme jezdili po městě až do půl jedenácte. Po prohlídce Londýna z horní paluby autobusu jsme se nakonec vrátili zpět do St. James Parku, kde jsme se rozhodli přenocovat.

Sobota 24. července 1999

Ráno jsme se probudili mezi pátou a šestou hodinou. Noc byla celkem klidná a nikdo nás nevyrušoval. Policejní auto kolem parku kroužilo každých deset minut, takže se ani nedivím, že nebylo vidět žádné bezdomovce ani tuláky. Po chvíli váhání jsme se vydali k Buckhingamskému paláci a odtud pak směrem k Hyde Parku. Tam toho však tak brzy ráno moc k vidění nebylo a tak se vydáváme dále, tentokrát na Oxford Street. Tam se nám podaří najít banku, která má otevřeno i v sobotu. Bohužel v sobotu se otevírá až v jedenáct hodin, takže budeme muset ještě tři hodiny počkat. Raději si kupujeme něco na snídani, abychom neumřeli hlady.

Po snídani se vydáváme směrem na Tower. Nejprve míjíme The Royal Court of Justice a pak si prohlížíme také St. Paul’s Cathedral. V jedenáct hodin jsme konečně u Toweru. Po prohlídce Toweru zvenčí se vydáváme na prohlídku Tower Bridge. Tam potkáváme hned několik Čechů a Slováků, takže to tady nevypadá ani jako v Londýně. Při prohlídce Tower Bridge se nám naskýtá nádherný pohled na Temži s majestátně vévodícím křižníkem Belfast.

Pak už nám nezbývá příliš mnoho času. Nasedáme proto do autobusu, vracíme se zpět na Oxford Street do banky vyměnit neplatné peníze a přibližně o tři čtvrtě na jednu, tj. tři hodiny před plánovaným odletem letadla nasedáme na metro směr Heathrow. Jaké však bylo naše rozčarování, když metro po půl hodině jízdy zastavilo ve stanici Hammersmith a oznámilo, že kvůli poruše v tunelu musíme dále pokračovat jiným dopravním prostředkem. Nezbývá nám než vystoupit, zorientovat se a nasednout na nějaký autobus. Naštěstí máme relativně dost času a nejsme jediní, kdo jede na letiště. Přesto však nervozita stoupá. Musíme totiž dvakrát přestupovat a čas strašně rychle běží.

Na terminál 4 dorážíme padesát minut před plánovaným odletem letadla. Přesto máme problémy. Přihlašování se k letu bylo právě ukončeno a tak kvůli nám musí znovu otevřít listinu a najít nám nějaké vhodné místo na palubě. Kupodivu vše dopadne dobře a my dostáváme vynikající sedadla u okna úplně vzadu v ocase letadla. Pak už jen předběhneme frontu čekajících na odbavení a do letadla nastupujeme ještě včas. Boing 747 – 400 má nakonec hned při odletu půl hodiny zpoždění a tak si říkáme, že jsme klidně mohli přijít ještě později.

Jedenáctihodinový let do Los Angeles probíhá vcelku nudně. Nejprve přelétáme Irsko a pak už jsou pod námi jen vody Atlantického oceánu. Po chvíli se pod námi začne rozprostírat souvislá oblačnost a tím naše zážitky z letu končí. Snažíme se chvíli spát, ale moc se nám to nedaří. Konečně se přiblížila hodina přistání a najednou je spousta práce. Letušky nám přináší další jídlo, musíme vyplnit vstupní formuláře a začínáme přistávat. Za deset minut sedm večer místního času se letadlo dotýká přistávací dráhy a po několika minutách vstupujeme na americký kontinent. Imigrační úředník s námi prohodí několik přátelských vět a po půlhodině čekání na batohy a celní odbavení se ocitáme ve výstupní hale letiště.

První věc, kterou musíme zařídit, je vypůjčení auta. Auto máme předem rezervované přes internet, takže teď je potřeba najít vhodný telefon, abychom do půjčovny mohli zavolat. Stojíme takhle před velkou tabulí s informacemi, když se na nás obrátí nějaká paní s otázkou, jestli nepotřebujeme s něčím pomoci. Vysvětlujeme jí naši situaci a jak se ukazuje, narazili jsme právě na osobu, která je placena za to, že zařizuje cestujícím ubytování a půjčování aut. Odcházíme proto k připravené přepážce a paní nám vyřizuje potřebný telefonát do autopůjčovny. Pak vycházíme ven z letištní haly čekat na shuttle bus.

Kvůli mě sice nejprve trochu pobíháme po zastávkách než se nám podaří do shuttle busu nastoupit, ale nakonec všechno dobře dopadlo a v osm hodin večer stojíme ve frontě na půjčení auta. Venku se už stmívá, což jsme nečekali, protože u nás se běžně stmívá až o půl desáté. Po padesáti minutách čekání se dostáváme na řadu a vyřizujeme si půjčení auta. Slečna za pultem se podivuje ceně, za kterou si aut střední třídy půjčujeme. Jak sama říká, tato cenová nabídka byla k dispozici jen čtyři dny v měsíci květnu. Po vyřešení všech formalit, kdy rozhodující byl český řidičák a nikoho nezajímal mezinárodní, dostáváme do rukou klíče od auta a pokyny, kde máme auto najít.

Po chvíli hledání ho nacházíme. Je to stříbrný Dodge Stratus s nádrží na šestnáct galonů benzínu. Nasedáme do auta a já jako řidič zkouším, jak se auto vlastně ovládá. Po chvíli zkoumání jsme připraveni vyrazit. Z počátku jedeme hodně pomalu, abych si zvykl na řízení. Přitom hledáme nájezd na dálnici. Na třetí pokus se nám podaří na dálnici najet a pak už jedeme na severovýchod, kde má být po osmdesáti mílích první vhodné parkoviště na kterém chceme přespat. V jedenáct hodin večer konečně přijíždíme na parkoviště a tím končí náš druhý, neobyčejně dlouhý a vyčerpávající den.