Středa 11. srpna 1999

Ráno vstáváme už v šest hodin, abychom se stihli, tedy hlavně já, sbalit a připravit se na cestu. V osm hodin vyrážíme do Los Angeles. Cestou hledáme nějaké vhodné místo, kde bychom se mohli pořádně umýt, abychom v letadle nezapáchali, ale bohužel se nám nepodaří nic rozumného najít. O půl desáté vjíždíme do předměstí L.A. a hustota osídlení je už taková, že se raději ani nepokoušíme někam odbočovat. Projíždíme přístavem, když tu musíme zastavit před vlakem, který právě vjel na přejezd. Vlak táhnou tří lokomotivy a trvá jim osmnáct minut, než svým pomalým, ale vytrvalým tempem odtáhnou dlouhý vlak z přejezdu. Nyní se musíme snažit dostat na nějakou rozumnou dálnici, která povede k letišti. Proplétat se městem je totiž časově příliš náročné. Já už začínám být trochu nervózní, protože ručička ukazující stav benzínu v nádrži už je pěkně dlouho úplně na dně. Za benzín v nádrži totiž žádné peníze zpátky nedostaneme a tak jedeme na doraz.

Konečně se dostáváme na dálnici a po chvíli se přiblížíme k autopůjčovně. Ještě jednou si trochu zajedeme, ale nakonec v jedenáct hodin zaparkujeme na parkovišti u Dollaru. Jsem si jistý, že v nádrži nezůstalo víc než litr benzínu. Vrácení auta proběhlo naprosto bez problémů. Nikdo se nepozastavil nad tím, jak máme nebo nemáme v autě uklizeno, nebo že jsme najeli 4896 mil. Protože jsme platili kartou, tak jsme nemuseli jít ani dovnitř. Do rukou nám strčili účtenku a řekli nám, ať si počkáme na shuttle bus, který nás zaveze na letiště. Na letišti jsme se naobědvali, trochu upravili a pak už jen čekali na naše letadlo.

Všechno ale nebylo úplně bez problémů. Při bezpečnostní prohlídce na letišti mi totiž zjistili v příručním zavazadle nůž. Byl to jen takový malý otvírací nůž, kterým se dá sotva uřezat chleba, ale přesto jsem se musel vrátit k odbavování zavazadel a poslat ten nůž zvlášť jako speciální zavazadlo. Slečna za přepážkou mě ještě povzbuzovala, že se s tím nožem snad v Praze ještě setkám.

Při odbavování nás také upozornili, že v Londýně máme jen hodinu a padesát minut na přestup, tak ať se moc neloudáme. To se ukázalo být jako docela podstatná informace, protože naše letadlo už na odletu nabralo více jak půlhodinové zpoždění. Let probíhal klidně a tradičně nudně. Přeletěli jsme nad Las Vegas a pak se pod námi rozprostřela oblačnost a my jsme se tak raději začali věnovali večeři. Netrvalo příliš dlouho a začalo se stmívat. My jsme však na spánek neměli ani pomyšlení a tak jsme jen tak podřimovali.

Čtvrtek 12. srpna

Během noci jsem se několikrát díval z okna a tu jsem jednou uviděl nádhernou polární záři. Táhla se od obzoru k obzoru, jako mohutná záclona jemně protkaných nití. Alespoň částečně jsem si tak vynahradil promeškanou příležitost vidět zatmění slunce v Evropě, které proběhlo před dvanácti hodinami. Noc netrvala dlouho a začalo svítat. Po několika málo hodinách jsme se přiblížili k Evropě a po deváté hodině se začali chystat na přistání v Londýně. Letadlo mělo stále více jak půlhodinové zpoždění, ale říkali jsme si, že snad hodina a dvacet minut bude na přestup stačit. Přistávání se však nějak protáhlo a když jsme přistáli, tak se navíc zjistilo, že jsou nějaké potíže s přistavením výstupního tunelu, takže jsme museli v letadle dalších patnáct minut čekat. To už jsme začínali být trochu nervózní, protože do odletu našeho letadla do Prahy zbývalo zase oněch obligátních padesát minut. Hned jak se otevřely dveře, tak jsme z letadla vystoupili, společně s první třídou, a co nejrychleji se přesouvali k terminálu 1. Přesun byl kupodivu rychlý a bezproblémový, takže jsme během patnácti minut byli na místě a ještě jsme museli čekat na otevření brány.

Samotný let do Prahy pak už byla velká zábava. My, naplněni euforií z návratu domů, jsme si ze všeho dělali legraci a jako staří mazáci jsme si v letadle přiobjednávali pití či mazali pečivo po na americký způsob. V Praze nás čekalo sice nevlídné počasí, ale přece jen jsme byli šťastně doma, takže nám to tolik nevadilo. Nyní nám zbývalo jen vyzvednou zavazadla. Já jsem s obavou čekal, jestli se setkám se svým nožem, ale jak se ukázalo, s nožem žádný problém nebyl. Problémy totiž nastaly s mým batohem, který se mi někde cestou ztratil. Nezbylo mi, než vyrazit domů bez něj a doufat, že mi zavazadlo přijde někdy později. To mi dělalo trochu starost, protože při představě, že by se mi batoh ztratil úplně, mě docela polévala hrůza. Naštěstí, jak se ukázalo, se zavazadlo neztratilo a bylo mi doručeno někdy po půlnoci následujícího dne. Pak už nezbylo nic jiného, než se rozloučit a vypravit domů. Vzpomínek jsme za ty tři týdny cestování získali spoustu a fotky, které jsme během cesty udělali, nám ji budou ještě dlouho připomínat.